Každý z nás chce za svou práci dostat odměnu, ideálně v podobě peněz. Je to pochopitelné, neboť ty pak můžeme směnit za cokoliv, co potřebujeme. Jak ale zajistíme, aby nás náš zaměstnavatel takzvaně „nebral na hůl“ a dával nám skutečně odpovídající odměnu?
Jedním z prostředků k zajištění férovosti celého procesu je stanovená minimální mzda. Jedná se o nejnižší možnou částku, kterou nám zaměstnavatel může podle zákona za naši práci vyplatit. Podobně jako klasická mzda, i tato může být stanovena výkonově či hodinově, podle druhu vykonávané práce.
Otázkou však je, jak vysoká by měla minimální mzda ČR být. Zde totiž dochází k jistému střetu zájmů. Zatímco zaměstnanci pochopitelně chtějí, aby byla co nejvyšší, zaměstnavatelé si přejí přesný opak. To jim totiž umožní snížit náklady a dosáhnout tak vyššího zisku.
Je tedy jasné, že je potřeba najít mezi oběma stranami kompromis. Abychom jej našli, je třeba si v první řadě uvědomit, co to vlastně minimální mzda je, a co vše by nám měla umožňovat.
Předně musíme pochopit, že by nám měla zabezpečit pouze základní životní potřeby. Rozhodně by neměla umožňovat nějaký luxusní život. Avšak i zde je menší problém. Zatímco mzda je stanovena centrálně, tedy pro celou republiku, je jasné, že náklady v Praze jsou jiné než někde na vesnici. A to mluvíme pouze o potravinách.
Samozřejmě, můžeme říci, že se daný člověk může přestěhovat na vesnici, když je pro něj Praha příliš drahá. Avšak zde je nutné si uvědomit, že pravděpodobně nebude mít peníze na to, aby si mohl dovolit se přestěhovat.
Jak je vidět, tento problém není ani zdaleka tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Proto je potřeba při její valorizaci vždy přemýšlet, jaký je vlastně její účel, a co by měla umožnit. A to platí i pro běžné lidi. Právě těch se to totiž zdaleka nejvíc týká.